Ukázka knihy
Náš evropský deník
průvodce Evropou do každé rodiny.
Kniha není standardním průvodcem.
Nenaleznete v ní adresy restaurací, ani výčet pamětihodností. Můžete ji číst i u rybníka na jihu Čech. Voní létem, je inspirací, může vás přenést na dobrodružnou výpravu z tepla domova.
První díl obsahuje Rumunsko, Albánii a Portugalsko.
- úvodní text od inspirativní osoby a znalce dané země
- velkou výklopnou ilustrovanou mapu, ve které je zakreslen příběh naší cesty
- téměř sto černobílých fotografií zachycujících zemi, lidi i atmosféru dobrodružné výpravy
- text, ve kterém naleznete mimo jiné spoustu informací o krajině a lidech, tipy na zajímavá místa, doporučení
- dvě další výpravné ilustrace vykreslující jak naše dobrodružství tak kolorit země
Târgu Jiu je rodištěm světoznámého sochaře Constantina Brâncușiho. Sloup do nekonečna, Stůl ticha, Brána polibku a další světoznámá díla jsou roztroušená po ulicích a parcích.
V Târgu Jiu parkujeme pod mostem v malebné čtvrti úzkých uliček a otevřených rušných dvorků. Teprve když vystupujeme z auta, zjišťuji, že jsme zakotvili uprostřed čtvrti plné pohřebních ústavů, kamenických dílen, rakví a náhrobků. Tady se tesá nápis, tam se bere míra na rakev. Příznačná a přitom zcela náhodná souvislost - práce s kamenem nám připomíná, že město je rodištěm světoznámého sochaře Constantina Brâncușiho a je plné jeho soch. Sloup do nekonečna, Stůl ticha, Brána polibku a další světoznámá díla jsou roztroušená po ulicích a parcích. Cestou zpět k autu potkáváme krásné, sotva odrostlé a bázlivé štěně a Klárka rozhoduje, že ho musíme zachránit. Posádka naší rodinné expedice se rozrůstá o dalšího člena a novým příbytkem fenky Targy se stává místo u nohou spolujezdce. Jeden z mnoha toulavých psů sice našel svůj nový domov, ale v parcích kolem Brâncusiho soch jich stále dost zůstává. Možná právě přítomnost psů dodává rumunským městům ten jižanský východní vzhled. Úřady se je v posledních letech snaží nejrůznějšími prostředky vytlačit ze svých katastrů. Ve volné přírodě jich v Rumunsku dnes žije skoro sto tisíc.
Butrint - Ve starověku moderní a vzkvétající město, ve středověku primitivní vesnice, v novověku mrtvé ruiny.
Vnitrozemím pokračujeme k nejjižnějšímu bodu Albánie, ze kterého primitivním přívozem dobýváme Butrint. Vstupujeme do areálu města, kterým prošly dějiny. Bojovalo se tu během Peloponéských válek, město obsadil Napoleon i Otomanská říše, a tak je Butrint plný antických památek, včetně divadla, velké baziliky, rozvalin bohatých měšťanských domů, zbytků akvaduktu, hradeb, brán. To vše je prorostlé staletými olivovníky, cypřiši, eukalypty a fíkovníky. Ve vodních nádržích se prohánějí želvy bahenní, na rozvalinách se vyhřívají ještěrky. Je to jako cesta proti toku času. Ve starověku moderní a vzkvétající město, ve středověku primitivní vesnice, v novověku mrtvé ruiny. Jsme překvapeni, jak příjemně je ve stínu cypřišů a chladu kamenných zdí. Vedro tu je daleko příjemnější než ve městech nebo na pláži.
Snídat jedeme do cíle naší cesty, na nejzápadnější výspu evropského kontinentu, na Velký mys – Cabo da Roca.
Je tma, děti usínají a já řídím podle navigace přes Lisabon až těsně před samotný konec světa. Snídat jedeme do cíle naší cesty, na nejzápadnější výspu evropského kontinentu, na Velký mys – Cabo da Roca. Je ještě mlha a Atlantik se z ní pomalu vynořuje. Krátce po osmé hodině ranní, dříve než se rozkoukáme a odhodláme vystoupit z auta, přijíždějí na parkoviště dva autobusy plné asijských turistů. Jejich pasažéři poklusem organizovaně těsně před námi dobývají vytyčenou kótu. Místní umělec stahuje igelit z elektrických kláves, udeří do nich a do cvakání desítek fotoaparátů a mobilních telefonů zní rapsodie. Nefotografují samotnou krajinu nebo památník, ale všichni jen sebe, buď navzájem, nebo sebe sama pomocí selfie tyčí. Jak nečekaně se objevují, tak i rychle mizí. Dva autobusy parkoviště opouštějí, tři na něj vjíždí. Na mys se řine další příliv turistů. Připojujeme se k nim a za zvuků varhan dobýváme nejzápadnější výspu evropského kontinentu. Konec Evropy označuje památník a střeží nedaleký maják. Oceán hluboko pod námi hučí neustálým příbojem.
