Kapitola VI.

The Baltics
aneb 3 v 1 / kolm ühes – Eesti / trīs vienā – Latvija / trys viename - Lietuva

V těchto kapitolách naleznete fotografie a úryvky z palubního deníku, který nás provází na každé naší cestě. Záměrně pouze poodhaluji a mnohé zůstává skryto. Pokud se Vám poodhalené líbí a rádi byste se dozvěděli víc, pořiďte si Náš evropský deník v tištěné podobě. V prodeji jsou již dva díly. Jeho součástí je popis celé cesty s mnoha fotografiemi, radami, konkrétními tipy a parádní výklopnou ilustrovanou mapou. Doufám, že bude nejen inspirací, ale i praktickým rádcem při netradičním poznávání Evropy.

A jedinou zastávku jsme si naplánovali na Kryžiy kalnas (hora křížů).

(…) na malém dvouhrbém kopečku jsou tisíce, statisíce, možná miliony křížů. Z nejrůznějších materiálů, od mikroskopických po obrovské, se jmény, letopočty a modlitbami, ale i bez nich, prosté i zdobené. (…) I naše rodina tam nechává pět křížů a na cestu si naopak v obchůdku se suvenýry jeden kupujeme. Jantarový růženec zavěšujeme, jak jinak, než na zpětné zrcátko, aby se v zatáčkách jak při modlitbě klidně pohupoval nad palubní deskou a střežil naší další pouť. (...)

(…) Je 52 m vysoký, stovky schodů vedou dutou nohou na ochoz, kde nám vítr cuchá vlasy, zatímco pozorujeme zaoblení zemského pláště. Vracíme se zpět na zem a pěšky pokračujeme až na samý konec kosy vybíhající daleko do moře. Na velkých kamenech rozeklaného pobřeží, ve vzduchu i na hladině moře jsou stovky vodních ptáků. Od kachen, přes potápky a racky, až po husy či labutě. (…)

Pádlujeme do slunce západu. Míjíme rybáře, kteří natahují sítě. Po příjezdu ke břehu na nás útočí tisíce komárů.

(…) Pár set metrů od břehu se k nám přidává tuleň kuželozubý, který se, co pár minut, vynořuje z vody, aby se funivě nadechl široce rozevřeným chřípím a pohlédl nám do očí. Holky rozhodují, že je to taky holka, a dostává jméno Ika. Vynořuje se pravidelně ve vzdálenosti 5–10 m od lodi a dělá nám společnost většinu plavby. Malé bublinky na jednom z boků lodi prozrazují malou dírku, ale vzduch uchází tak pomalu, že není třeba panikařit. Po zhruba dvou hodinách se blížíme k pláži nedaleko majáku. (…)

Stěny betonové konstrukce jsou pokryty grafiti, na střechách se uchytily břízky.

(…) Nejprve vyrážíme dobýt vrchol brutalismu, doky, kde se za sovětské éry odmagnetizovávaly lodě. Jde o spoustu betonu, tři obrovská mola, budovy, vraky... teď je vše v dezolátním stavu a, ač jsme zaplatili vstupné, cedule nás alibisticky upozorňují, že vstupujeme na vlastní nebezpečí. Stěny betonové konstrukce jsou pokryty grafiti, na střechách se uchytily břízky. Koukáme pod nohy, abychom nepropadli do moře. (…)

Tentokrát ležel na pláži v mělkém moři. A když jsme jej obhlíželi, tak slunce zapadalo a zase byl večer

(…) Schylovalo se k dešti a začalo pršet a tak jsme zkrátili prohlídku parku a jeli až do města Kunda, kde jsem si poprvé a naposledy na cestě vzpomněl na našeho prezidenta. A kousek za Kundou objevili ale úplně největší kámen, který do Estonska dostrkal kdysi ten ledovec. Tentokrát ležel na pláži v mělkém moři. A když jsme jej obhlíželi, tak slunce zapadalo a zase byl večer, vlastně noc a my se posunuli ještě kousek na východ k největším útesům, které v Estonsku tvoří břeh moře. Když jsme za tmy na útesech hledali místo na spaní, tak nás cesta dovedla až na jejich samotnou hranu a nevědomky auto zastavili jen pár metrů od třicetimetrového pádu. (…)

(…) Opouštíme těžký vzduch ruského města a míříme na venkov do Kuremäe. Jedná se o poměrně moderní (postaven 1891), živý pravoslavný klášter. Uvnitř v samotném chrámu jsou uloženy ostatky zbožné sestry, které nám řeholnice za vyluxování chrámových koberců ochotně ukazuje. Kdyby holky stejně nadšeně uklízeli ve svém pokoji... Pak nás sestra ještě posílá k prameni se svěcenou vodou. Nad potokem je zde postaven domek a fronta poutníků čeká na to, aby svá těla mohla třikrát smočit ve svěcené vodě.

Chudé venkovské domky mají většinou střechy z dosluhujícího vlnitého eternitu

(…) Všude je bída a zmar, chudé venkovské domky mají většinou střechy z dosluhujícího vlnitého eternitu, často jsou porostlé mechem. Tu a tam je bytovka či panelák, které vypadají neobyvatelně, ale pověšené prádlo, nebo člověk na balkóně prozradí, že jen matou svým bídným vzhledem. Kolem silnic jsou pozůstatky kolchozů, ale stáda krav zmizela a na řetězech u cesty se pasou přivázané jednotlivé kravky. Z cest úplně zmizel asfalt a jen v pásmu, kde jsou vidět pozorovatelny pohraniční stráže a ostnaté dráty ruskolotyšské hranice, se záhadně zlepší i povrch silnice. Že by dotace na kultivaci hranice EU? (...)

(…) Míříme do Liepāji, kde hledáme především pozůstatky po vojenském opevnění. Nacházíme nejen je, ale také vězeňské muzeum a krásný pravoslavný chrám se zlatou kopulí v šíleném sevření komunistického sídliště a snad kilometrové betonové molo. Vše je nevšední. V rozvalinách betonového opevnění si hrají děti a opalují se dospělí. S Adamem prolézáme pozůstatky střílen a bunkrů narušených vytrvalým příbojem. Jdeme na konec mola a skáčeme z něj do vody, ve které se vznáší spousty medůz. (…)

Vzpomínám na kormorána, kterého Adam zachránil na belgické pláži v Oostende při cestě do Velké británie. Jestlipak tady nemá příbuzné?

(…) Kormorání kolonie, u které je postavena pozorovací plošina, čítá přes tři tisíce jedinců. Ti obývají špičky vysokých stromů, které svým kyselým trusem záhy zahubí, ale dokud strom nepadne, což trvá i desítky let, zůstává jejich domovem. Když padne, posunou se dál. Pahýly mrtvého lesa dávají život krásným mořským ptákům. (...)