Kapitola II.

O călătorie românească
aneb Rumunská jízda z Banátu do delty Dunaje

V těchto kapitolách naleznete fotografie a úryvky z palubního deníku, který nás provází na každé naší cestě. Záměrně pouze poodhaluji a mnohé zůstává skryto. Ale pokud se vám poodhalené líbí a rádi byste se dozvěděli víc, vyčkejte prosím a pořiďte si Evropský deník v tištěné podobě. První část pomalu začínáme připravovat k vydání. Jeho součástí bude celý popis cesty s mnoha fotografiemi, radami a konkrétními tipy. Doufám, že bude nejen inspirací, ale i praktickým rádcem při netradičním poznávání Evropy.

Nebe se snáší na zem a zásah bleskem je zde na holých vrcholcích kopců velkým nebezpečím. Naposledy v Rovensku blesk zabíjel před měsícem.

Na cestu do Rumunska vyrážíme s minimální teoretickou průpravou. Tentokrát doslova utíkáme před povinnostmi všedních dnů. Teprve na dálnici absolvuji delší telefonát s Šimonem Pánkem, který v rumunském Banátu spoluvlastní chatu a pár výletů po Rumunsku absolvoval. Chrlí na mě jména míst, lidí a možné směry, kterými se dát. Řídím a Klárka zapisuje Šimonova slova. Mapa od freytag & berndt 1:500 000 a průvodce od Lonely Planet je vše, co máme, abychom našli směr a Rumunskem propluli co nejelegantněji. Od Šimona už zároveň míří do Banátu zpráva o našem příjezdu, takže budeme očekáváni. Prozřetelnost sama mi vnukla nápad na tento telefonát.(...)

Sklepáváme ze stromů zralé plody, svačíme a popíjíme „cujku“ z minulé úrody.

(…) Po hektickém začátku odpočíváme a užíváme si Rovenska. Je to malebný, až nepravděpodobný ladovský výjev. Na vrcholcích oblých vršků jsou posázené stařičké domy často nerovných tvarů. Roztodivně zprohýbané, ale funkční střechy, jemná barevnost fasád, kulaté uzavřené komíny. Každý dům jiný a přesto tak neúprosně podobný jeden druhému. Místní obyvatelé mluví česky s podivnými archaismy a slovními tvary, které odkazují na jejich staletou odloučenost od vlasti a směs různých nářečí, jak sem přišli z různých koutů Čech. Rozpoznávám místní výrazy z Rakovnicka (označování rodin Pelnářoic, Pražákoic) a kouzelné je označení přítomnosti – nýčko.(…)

Pod pravým zadním kolem se propadá fošna a na pár okamžiků zůstáváme vězni vysloužilého dřevěného mostku v Liubcové.

(…) Opravdu kritickým se ale ukazuje až přejezd říčky vlévající se do Dunaje, jejímž údolím jsme sestupovali z hor. Pod pravým zadním kolem se propadá fošna a na pár okamžiků zůstáváme vězni vysloužilého dřevěného mostku. Naštěstí jsou zde všichni ochotní a pohotoví a za chvíli už nám pomáhá traktor, který nás z bryndy doslova vytáhl. Nabízenou bankovku zachránce s úsměvem odmítá. Začíná pršet a v mokré černi asfaltu se zrcadlí spletité a podivně chaotické elektrické a telegrafní vedení, které kopíruje dlouhé rovné ulice podunajského městečka Liubcova. (...)

Město Târgu Jiu je rodištěm světoznámého sochaře Constantina Brancusi a je plné jeho soch.

(…) Sloup do nekonečna, Stůl ticha, Brána polibku a další světoznámá díla jsou roztroušena v jeho ulicích a parcích. Cestou zpět k autu potkáváme krásné sotva odrostlé bázlivé štěně a Klárka rozhoduje, že jej musíme zachránit. Posádka naší rodinné expedice se rozrůstá o dalšího člena a novým domovem Targy se stává místo u nohou spolujezdce. (...)

Střechy jsou zde ve Viscri umně pokryty roztodivnými bobrovkami kopírujícími jejich bizarní tvary.

(…) Cesta do Viscri ještě nebyla opravena a přes výmoly a díry přijíždíme do staré saské vesnice s velkými statky, mlatovou hlavní cestou, napajedly a dobytkem. Dominantou vesnice je opevněný kostel postavený na kopci. Ve srovnání s Biertanem za poloviční vstupné dostáváme stokrát víc. Všechny věže jsou přístupné a otvírají nádherné výhledy. V pozadí vše obklopuje podivně starobylá krajina, v popředí jsou krásně viditelné rumunské střechy umně pokryté bobrovkami kopírujícími jejich bizarní tvary. (...)

U městečka Policiori nalézáme krajinu, kde si připadáme jako na planetě Malého prince.

(…) Na několika arech podivně nepozemské krajiny zde z kráterů miniaturních sopek v nepravidelných intervalech vybublává bahno. Připadáme si jako na planetě Malého prince. Kdybychom byli jen o trochu větší a měli dostatečně dlouhé koště, mohli bychom sopky docela jednoduše vyčistit. (...)

Pokud se chcete dostat k samotnému břehu Černého moře, například v Sf. Gheorghe, musíte volit jiný dopravní prostředek, než je automobil.

(…) Balíme nezbytnosti na tři dny. Peníze, stan, spacáky, pár kousků oblečení, nůž, čelovku a samozřejmě Targu. Loučení s naším vozem na tak dlouhou dobu je nezvyklé. Na přeplněnou loď se dostáváme s odřenýma ušima, zatímco spousta lidí zůstává na břehu a čeká na další. Loď pro stovky pasažérů nabírá cestovní rychlost. Rozráží vody Dunaje a umělých kanálů, které jí zkracují cestu meandrujícím korytem. Asi tři hodiny trvá zhruba šedesát kilometrů dlouhá cesta do Sf. Gheorghe. Míříme rovnou na pláž. (…)

V klášteru Voroneț nám otec Valentin dopodrobna vysvětluje fresku posledního soudu.

(…) Nabízí nám, že nám ukáže cestu, a tak v našem voze sledujeme popa ve stříbrném golfu. Jeho jízda vůbec není pokorná a bohabojná. Jedeme přes vesnice často stokilometrovou rychlostí, kličkujeme mezi cyklisty a koňskými povozy a předjíždíme na dvojité plné. Připadá mi to jako zrychlující se počítačová hra a tak se jen ptám, kolik máme asi životů. Nakonec ve zdraví přijíždíme do kláštera Voroneț a otec Valentin nám ještě dopodrobna vysvětluje fresku posledního soudu. Je na ní dvanáct apoštolů, všichni andělé a všichni biskupové světa, zvířata i muslimové, ráj i peklo... Krásné ilustrace vynikají kromě působivé výpravnosti i neuvěřitelně živými rozmanitými barvami.(…)

Targa se stala šestým členem naší rumunské odysey.

(…) Nakonec je celá hranice opravdu jen formalita. Naše auto sice zastavují, už proto, že je to velká dodávka, do které by se pár duší navíc rozhodně vešlo. Když však vidí vzadu děti a hromady cestovního bordelu, chtějí jen vidět pasy a přejí nám šťastnou cestu. Targa přikrytá dekou u Klárčiných nohou je novým obyvatelem Schengenského prostoru.

Pokud si chcete prohlédnout více fotografií z cesty Rumunskem