Kapitola III.

Great Britain before brexit comes true
aneb Velkou Británií z Doveru až po Ardnamurchan

V těchto kapitolách naleznete fotografie a úryvky z palubního deníku, který nás provází na každé naší cestě. Záměrně pouze poodhaluji a mnohé zůstává skryto. Ale pokud se Vám poodhalené líbí a rádi byste se dozvěděli víc, vyčkejte prosím a pořiďte si Evropský deník v tištěné podobě. První část pomalu začínáme připravovat k vydání. Jeho součástí bude celý popis cesty s mnoha fotografiemi, radami a konkrétními tipy. Doufám, že bude nejen inspirací, ale i praktickým rádcem při netradičním poznávání Evropy.

Nejkratší cesta do Calais vede přes belgické přímořské letovisko Oostende. Tam někde v dáli je náš cíl.

(…) Vystrašeni brexitem, rozhodli jsme se tentokrát prozkoumat Velkou Británii, dokud je součástí společné Evropy. Lístky na trajekt spojující francouzské Calais s anglickým Doverem kupujeme on-line a vyrážíme přímo za zapadajícím sluncem. Hned za hranicemi nás staví německá policie. Kontroluje pasy, baterkou svítí na děti. Uprchlická hysterie vrcholí, na cestě Evropou jsou desetitisíce migrantů. Každá nocí jedoucí dodávka může být podezřelá.(...)

Záchrana vysíleného kormorána je prvním dobrodružstvím na cestě do Velké Británie.

(…) Na pláži kousek od břehu stojí kormorán a neodlétá ani před běžcem, který ho jen těsně míjí. Po krátkém boji se ho Adam zmocňuje a trochu poštípán jej zkušeně svírá v podpaží a volnou rukou mu drží zobák. Nad Adamovým nápadem odvézt si jej domů vítězí rozumnější hledání nejbližší záchranné ptačí stanice. Tu po chvíli nalézáme kousek od místního letiště. Adam dostává pochvalu, jak si s kormoránem poradil. Je to prý agresivní pták, kterého zvládnout není samozřejmostí. Pták není viditelně poraněn. Zdá se jen vyčerpaný. Následující den ho prohlédne veterinář. (...)

Na cestě britskými ostrovy jsme několikrát našli útočiště u našich krajanů. V Londýně to byli Bursíkovi. Díky!

(…) Zdržujeme se jen přes noc a vzápětí měníme Eastbourne za Londýn a Fordovi za Bursíkovi. Malý dům měníme na pár nocí za miniaturní byt (umění šetřit s místem je zde fenomenální), který si Kateřina s Martinem a jejich dcerou Naomi v Londýně pronajali, aby obohatili svůj životní příběh o jednu anglickou kapitolu. Zdokonalit jazyk a získat zkušenosti pobytem v cizí zemi je nenahraditelné a mnoho českých rodin tuto možnost využívá. I proto je škoda, že chce Velká Británie opustit Evropskou unii. (...)

Krajina Dartmooru nás od počátku fascinuje. Je otevřená a lehce zvlněná, plná vřesu, kapradí a borůvkovišť.

(…) Podél silnice se volně pasou ovce, krávy i koně. Jen občas je horizont narušen keřem, nízkým stromem nebo shlukem žulových kamenů. Tu a tam se nenápadně krčí malé stavení či kamenný kříž odkazující na starobylé osídlení. Až na vrchol nízkého kopce s kamenným návrším pronásledujeme líně se pasoucí stádo koní. Mezi dospělými zvířaty jsou i hříbata, která se ještě občas napijí mateřského mléka. Neskutečná podívaná. Adam se chce s jedním hříbětem blíže seznámit, ale ouha... vzápětí se k němu rozbíhá klisna a užuž se otáčí, aby kopla. Naštěstí se Adam stíhá uklidit do bezpečné vzdálenosti. (...)

Krajina v Lake District je jaksi zmenšená a my si připadáme jak v uměle vytvořených kulisách kýčovitého filmu.

(…) Tak jako se měl miniaturní parní vlak k normálnímu vlaku, nebo anglický malý dům k standardnímu českému domu, tak se mají tyto anglické hory k dospělému pohoří. Kamenné zídky, pasoucí se ovce, hory a jezera. Vše tak akorát velké, aby to bylo pěkně přehledné a souměrné. (...) Cesta šplhá do dvou horských sedel ve sklonu až 30 stupňů. Mám pocit, že kdybych se s autem postavil bokem ke směru cesty, začneme se kutálet dolu. Připadáme si jako vysoko v horách, ale vrcholy horských sedel jsou v necelých 400 m n.m. a vrcholy hor maximálně dvakrát tak vysoké. (...)

Cesta je stále užší, až se mění v nekonečného necelé tři metry širokého hada, na němž se dá vyhnout jen v místech, kde tráví svou oběť.

(…) Cestovní rychlost klesá na čtyřicítku. Noha neustále připravená dupnout na brzdu, kdyby se v protisměru objevil vůz. Naštěstí doprava řídne a posledních třicet kilometrů už jsme na cestě prakticky sami. Přijíždíme do Portuairku, magického místa na konci cesty. Dál je už jen nekonečný oceán. Poprvé nafukujeme naší expediční loď, balíme se na výlet a plujeme přes zátoku do Sanna Bay. Jen pár metrů od břehu se na nás připlouvá podívat tuleň, je velmi blízko. (...)

Na rozdíl od přelidněného jihu Anglie se na severu Skotska můžeme volně nadechnout. Ovcí je tu určitě víc než lidí.

(…) Po chvíli přemýšlení se s Andělkou vydáváme pro naše auto stopem. Po silnici je to skoro šedesát kilometrů. Na parkovišti u hradu přemlouváme starší pár, který nás odváží po frekventované straně jezera zpět do Fort Augustus. Tam opouštíme hlavní a ve vytrvalém dešti stopujeme na silničce s minimálním provozem zpět k zaparkovanému autu. Anděla rozhoduje, že půjdeme pěšky, odhadem 25-30 km. Nemáme pasy, mobil, mapu ani peníze. Vše je v autě. Někdo nám přece musí zastavit. Jdeme a máváme na projíždějící auta. (...)

Po dnech strávených na spoře osídleném severu je pro nás vítanou změnou návštěva Edinburghu.

(…) Tentokrát příjemně osvěženi civilizací opouštíme Edinburgh a za chvíli i celé Skotsko. Jedním z posledních míst na naší cestě po Británii je Holy Island. Ostrov, který je přístupný z pevniny jen za odlivu. Po silnici přijíždíme až k místu, kde asfalt mizí pod mořskou hladinou. Z tabulky u cesty se ještě dozvídáme, že ostrov bude dosažitelný po silnici cca od jedné hodiny noční do osmi do rána. Vracíme se na odstavné parkoviště a usínáme. Mušky naštěstí zůstaly ve Skotsku. (...)

Přes stejné vody jsme před třemi týdny hleděli na britské ostrovy. Teď je tam někde v dáli náš domov.

(…) Naposledy se necháváme fascinovat bílými útesy, na kterých je Svatá Markéta postavena. Impozantní vápencové útvary jsou ohlodávány neustálým příbojem. Naposledy hledáme zkameněliny a v malých jezírkách lovíme kraby. A už nás pohlcuje obrovský trajekt a my na palubě moderního kolosu proplouváme původním opevněním přístavu se stovky let starými majáky. Fouká vítr a svítí slunce. Sbohem Anglie. A na francouzském břehu stále ještě čekají tisíce běženců na zázrak, který by jim pomohl dostat se přes kanál La Manche. My privilegovaní, věčně nespokojení obyvatelé Evropy se vracíme do svého domova.

Pokud si chcete prohlédnout více fotografií z cesty Velkou Británií