Kapitola V.

Portugal - Até ao fim do mundo
aneb Cesta na konec světa

V těchto kapitolách naleznete fotografie a úryvky z palubního deníku, který nás provází na každé naší cestě. Záměrně pouze poodhaluji a mnohé zůstává skryto. Ale pokud se Vám poodhalené líbí a rádi byste se dozvěděli víc, vyčkejte prosím a pořiďte si Evropský deník v tištěné podobě. První část pomalu začínáme připravovat k vydání. Jeho součástí bude celý popis cesty s mnoha fotografiemi, radami a konkrétními tipy. Doufám, že bude nejen inspirací, ale i praktickým rádcem při netradičním poznávání Evropy.

Procházíme se autenticky omšelou Bragançou až na hrad, jehož počátky sahají někam do dvanáctého století, a který se dá krásně obejít po hradbách.

(…) Z Bragançy se vydáváme po silnici č. 103, ze které odbočujeme na sever do hor přírodního parku Pargue Natural de Montesinho. Silničky se šplhají do neuvěřitelných kopců, po dlážděných cestách projíždíme až intimními centry obcí. Zápraží a schody vedoucí do obytných prostor míjíme doslova o centimetry. Je stěží uvěřitelné, že vesnice je průjezdná, ale na jejím konci nás čeká zase úzká asfaltová silnička vedoucí dál. (…)

V prudkém kopci za jednou z vesnic míjíme pastevkyni s možná stohlavým stádem ovcí.

(…) V prudkém kopci za jednou z vesnic míjíme pastevkyni s možná stohlavým stádem ovcí. Početná je i družina psů, která stádo hlídá. Zastavuji a posunky se snažím zeptat, zda se děti mohou se psy kamarádit. Po snad správně pochopeném souhlasu vypouštím Adama i holky mezi křížence velkých pasteveckých plemen i malých voříšků. Pastevkyně mezitím jasně formulovanými pokyny ovládá psy, s nimiž se zrovna děti nemazlí, a posouvá pasoucí se stádo požadovaným směrem. (…)

Po zhruba třech hodinách jsme na vrcholu a usedáme k zasloužené snídani, kolem nás padají skalní stěny do hloubky mnoha desítek metrů.

(…) Původně krátká pikniková zastávka se mění ve výstup na obrovské kamenné varhany Pé de Cabril, jejichž vrchol se nachází ve výšce 1238 m n. m. Bez podrobné mapy, po vyšlapané stezce lemované kamennými muži, kteří nám ukazují směr, zlézáme skalní věž s konečným převýšením 400 m. Stezka jak pro kamzíky nás nejdřív protáhne úzkou skulinou mezi obřími kameny, kde musíme chvíli na všechny čtyři, abychom ve vrcholových partiích už doslova lezli po skále se zatlučenými pomocnými kramlemi. Na několika místech zvažujeme bezpečnost dalšího postupu, jindy neposlušné děti podivuhodně zkrotly. Po zhruba třech hodinách jsme na vrcholu a usedáme k zasloužené snídani, kolem nás padají skalní stěny do hloubky mnoha desítek metrů. (…)

Listnaté eukalypty uchránily od požáru své hluboko rostlé kořeny a teď jako o závod obráží svěže zelenými výhonky.

(…) Cestu Portugalskem lemují tisíce hektarů spálené krajiny, které připomínají loňské obrovské požáry. Krajina rychle regeneruje a spálené pahýly stromů prorůstají novou vegetací. Tu a tam je vidět četu státních zaměstnanců, jak holé kopce osazuje semenáčky. Krajina se vzpamatuje rychle a zapomene. Ale více než stovka lidských obětí těchto požárů bude jejich příbuzným chybět i dlouho po tom, co se hory opět zazelenají. (...)

Na kamenných nohách jsou překlady z velkých plochých kamenů a na nich teprve samotná sýpka.

(...) Na pozemcích usedlostí se na muřích nožkách krčí kamenné sýpky, postavené tak, aby se dovnitř nedostala ani myš. Řešení je důmyslné a důsledné: Na kamenných nohách jsou překlady z velkých plochých kamenů a na nich teprve samotná sýpka. Ke vstupním dveřím dokonce chybí poslední schod, takže se vchod jakoby vznáší v prostoru. A nad každým štítem kamenný kříž, aby je boží ruka naplnila bohatou úrodou. Mezi kamennými domy je kamenná dlažba. Kámen je základním stavebním materiálem, kámen je všude, projíždíme dobou kamennou. Jen úzké uličky jsou zastřešeny drátěnou konstrukcí porostlou vinnou révou, která dává v rozpáleném létu blahodárný stín. (…)

Vodorovná sprcha se nese desítky metrů daleko a miliony vodních projektilů bičují dno úzkého údolí.

(…) Pohledem z hráze vysoké minimálně 50 metrů zjišťujeme, že pod hrází je loučka, velké kameny a spouští se tam sjízdná prašná cesta. Za chvíli se už děti cachtají v chladné vodě vytékající z turbíny elektrárny. A naše soukromí po chvíli naruší první sousedé a po nich další a další, takže za chvíli je původně skryté osamělé místo plné koupajících se Portugalců. Ptáme se jich, zda je u nich normální koupat se pod hrází vodní elektrárny, že u nás taková místa bývají oplocena a je tam vstup zakázán. Odpovídají, že by je to nikdy nenapadlo, ale že nás viděli z hráze, a tak jim to připadalo jako dobrý nápad. (...)

Ve starých domech žijí lidé, kteří zde suší prádlo a občas pozorují z okna ruch v jejich ulici. Pod nohama se pletou kočky, nad hlavou létají racci.

(…) Porto je slepenec, kde se na pár hektarech mísí stovky let architektury. V jedné z restaurací si dáváme typickou portskou franceshinu. Přecházíme most na protější stranu řeky Douro do Vila Nova de Gaia. Dříve samostatné město založili obchodníci s vínem, aby obešli daň, kterou si účtovali portští radní při obchodování v jejich přístavu. Všude se mísí udržované s omšelým, historická architektura je doplňována moderními grafity. Ve starých domech žijí lidé, kteří zde suší prádlo a občas pozorují z okna ruch v jejich ulici. Pod nohama se pletou kočky, nad hlavou létají racci. (…)

Cabo da Roca. Nikdo nefotografuje samotnou krajinu či památník, ale všichni jen sebe, buď navzájem, nebo sami pomocí selfie tyčí.

(…) Je ještě mlha a Atlantik se z ní pomalu vynořuje. Krátce po osmé hodině ranní, dříve, než se rozkoukáme a odhodláme vystoupit z auta, přijíždějí na parkoviště dva autobusy plné turistů z daleké Asie. Jejich pasažéři poklusem organizovaně těsně před námi dobývají vytyčenou kótu. Místní umělec stahuje igelit z elektrických kláves, udeří do nich a do cvakání desítek fotoaparátů a mobilních telefonů zní rapsodie. Nikdo nefotografuje samotnou krajinu či památník, ale všichni jen sebe, buď navzájem, nebo sami pomocí selfie tyčí. Absurdnější scénu jsem dlouho neviděl. A jak se nečekaně objevují, tak i rychle mizí. Dva autobusy parkoviště opouštějí, tři na něj vjíždí. Na mys se řine další příliv turistů ze zemí vycházejícího slunce. Připojujeme se k nim a za zvuků varhan vstupujeme na nejzápadnější výspu evropského kontinentu. (…)

S Adamem se pokoušíme dostat co nejblíže hnízdícím čápům.

(…) Při procházce dál za útes, kolem něhož klesající odliv odhaluje cestu, nalézáme větší pláž, na které je několik lidí a vedou k ní schody z výše posazeného parkoviště. Vysoký útes, který pláž na vzdálenějším konci uzavírá, je obydlen dříve marně vyhlíženými hnízdícími čápy. Holky si staví z kamenů, koupou se, sluní, odpočívají. My s Adamem se pokoušíme dostat co nejblíže hnízdícím čápům. Cesta je náročnější, než to vypadalo z pláže, dostat se až k hnízdům by obnášelo výkon, ke kterému bychom potřebovali lano a jištění, ale dostáváme se na vrchol hřebene, ze kterého je na hnízda dobře vidět. Alespoň jednoho mumifikovaného mladého čápa nacházíme. Hlavu s charakteristickým zobákem si bereme jako trofej. (…)

Posledním místem, které na své pouti Portugalským jihem navštěvujeme, je Tavira.

(…) Unaveni sluncem, množstvím turistů i tisíci kilometrů, které jsme za posledních dvacet dnů překonali, chceme už jen najít hezkou klidnou pláž s teplým mělkým mořem, lehnout si do horkého písku a odpočívat. (…)

Pokud si chcete prohlédnout více fotografií z cesty Portugalskem